Již nikdy k AIPLDAUERŮM Ve Znojmě

Bylo krásně a tak jsem si se synátorem vyjel na malou projížďku na kolech. Den před tím jsem mu zalepil duši na zadním kole a tak nám nic nebránilo šlápnout do pedálů. Vítr nám čechral vlasy, na cestě  se na sluníčku vyhřívala asi metrová úžovka.. no prostě ideální vyjížďka kolem Dyje.

A jak už to tak bývá, člověk trošku vyprahne, zastavili jsme se tedy v Restauraci u AIPLDAUERŮ pod železničním viaduktem ve Znojmě. Obsluha přišla poměrně chvíli po tom, co jsme se posadili. Stůl mírně lepil, ale to nám až tak nevadilo, my jsme lepili potem také 🙂 Objednali jsme si jedno velké pivo a jednu velkou limču. Stejná slečna, která nás obsluhovala, nám také nápoje natočila, ale asi to zrovna nejlíp neuměla, pěna na pivu nebyla skoro žádná. No dobrá, brigádnice… to bych ještě tak nějak zkousnul, ale když postavila pivsona přede mne a já uviděl bezmála centimetrovýho podmíráka, už jsem teda dvakrát nadšený nebyl… Sice jsem obsluhující slečně nic neřekl, ale trošku to ve mne vřelo. A tak jsem to chtěl uhasit.

Fůůůůůůůůůůůůůůůůj !!!!!!!!!!!!!!!

Není nic horšího, nežli pít špatně vychlazené, ba skoro až teplé, pivo. Opravdu ne, to už raději studenou polévku, nežli teplé pivo.

Dopili jsme, ač bych zvládl i druhý kousek do druhé nohy, neměl jsem nejmenší chuť zde déle zůstávat. Proč taky? Pivo bez pěny a navíc teplej podmírák… Chtěl jsem zaplatit a vypadnout.

Zkasírovat nás přišla starší paní a chtěla 47 Kč (24 a 23 Kč, nevím co bylo dražší, jestli limča nebo pivo)… Vytáhl jsem pětistovku, podal jsem jí to a ona na stůl položila dvě dvoustovky a padesátikorunu a pak snad minutu hledala ty tři korunky na vrácení a přitom očkem pomrkávala, jestli jí náhodou nechci dát nějaké to dýško.

NE, NECHCI a také jsem jí to řekl. „Paní, normálně dýško dávám, ale za toho teplýho podmíráka si to nezasloužíte ani vy, ani slečna, která mne obsluhovala.“ Zvedli jsme se a odešli. Vůbec jsem neměl výčitky, proč bych vlastně měl mít, že? Jsou to mé peníze a jenom na mne je, jestli nějakou drobnou částkou odměním obsluhu. Ona totiž neschopnost pozdravit, nabídnout a doporučit, usmívat se, poděkovat, zajímat se o hosta, pečovat o něj a donést mu to, co si objednal a co bude platit by měla být samozřejmost… Kvůli tomu jsem tam přišel a za to také zaplatím. A budu-li spokojený a v pohodě, odměním i nějakou tou korunou obsluhu. A hlavně – se příště vrátím.

Sem ale určitě ne… a rozhodně doporučuji se této hospůdce U AIPLDAUERŮ obloukem vyhnout. Příště si raději pivo dám Pod obří hlavou nebo Na spáleném mlýnu. Výběr tu je…a když za něco utrácím peníze, chci, aby to bylo perfektní a dle mých představ. Normálně totiž dýško dávám a ne korunu či dvě, ale deset a více… ale musí to být zasloužené.