Zastavte se na chvíli….

Když jsem včera vystupoval z vlaku, šla přede mnou stará babka. Spěchal jsem, ale nešlo jí v malé uličce předběhnout. Vytáčela mně a v duchu jsem jí proklínal. Pak jsem se ale zarazil a řekl jsem si „Kam já vlastně spěchám?“. Ozvaly se ve mně výčitky svědomí, že se v duchu zlobím na babku, která má dost času a kromě toho ani nemůže za svoji pomalost.Celý život pracovala, možná si i hodně vytrpěla. A možná to všechno musela trpělivě snášet. To já jsem ten netrpělivý a malicherný. A to vše jen proto, abych byl doma o 10 minut dříve. Těch pár minut i tak stejně promrhám na internetu nebo u televize.

Alibisticky to svádíme na dobu, ve které žijeme. Všichni pořád někam spěcháme a večer pak zjišťujeme, že jsme toho stejně spoustu nestihli. Frustrovaní lehneme a usínáme spánkem neklidných. Přes SMS nebo Facebook si vyznáváme lásku, komunikujeme přes emaily a chaty a do očí si pak nemáme co říct. Trápí nás účty, kariéra… Ve schránkách se nám hromadí email, neboť „nemáme čas“ odepsat, na polici se kupí knihy k přečtení, neboť nemáme čas číst. Nevíme jak voní příroda, neboť nemáme čas si k ní přivonět.

Jak dlouho to můžeme vydržet? Čím více toho chceme stihnout, tím méně toho stihneme. Věnujeme příliš mnoho času věcem, které si ho nezaslouží. Neumíme se na chvíli zastavit a uvědomit si hodnotu věcí. Děláme spoustu fotografií, ale už nenajdeme čas si je prohlídnout a případně vytřídit. Vypálíme si je na CD nebo jinak zazálohujeme a tím to končí.

V počítači máme všichni spoustu postahované hudby a filmů, ale nemáme čas poslouchat a dívat se na filmy.

Namísto zábavy jenom stres… Stále kontrolujeme mobil, jestli nám někdo nevolal. Přestáváme si vážit krásných věcí, kvůli kterým se vyplatí žít.

Můj děda má 82 let. V životě nebyl v zahraničí, nemá mobil, poslouchá jen jednu stanici na svém starém rádiu. A přesto si myslí, že prožil krásný život a s úsměvem na něj vzpomíná. Těší se z pěkného dne, z vůně dřeva či čerstvě pokosené trávy, má radost ze svých vnoučat. Měl těžký život, ale váží si ho. To my dnes neumíme.

A tak tady máme infarkty, rakovinu, deprese a všudypřítomný stres. A možná by stačilo zpomalit.

Tvrzení, že to nejde, neobstojí. Zamysleme se, kolik času věnujeme nepodstatným věcem. Zkusme vypnout mobily a počítače a popovídat si. Snad jsem si uvědomil můj rychlý život včas, abych zpomalil. Kamarád má chalupu v malé osadě obklopené horami, není tam signál, žádná telka, obchod otevřený pouze v úterý a ve čtvrtek a jedna knajpa 5 x 5 metrů. Asi tam poběžím, abych zpomalil a nezlobil se na staré lidi, kteří si váží zbytek života a zbytečně nespěchají za smrtí, tak jako mnozí z nás!

(tento článek jsem nenapsal já, narazil jsem na něj někde na „slovenském internetu“ a volně jej přeložil do češtiny)